Informace o nás
Sportovní klub Slavoj Praha byl založen na podzim 1999. Hlavním cílem bylo poskytnout našim sportovcům možnost hrát stolní tenis ve vlastním klubu. Postupně přidáváme další, doplňující sporty - míčové hry (např. florbal, košíková, tenis…..), plavání, atletiku, lyžování a od roku 2004 jsme zařadili do tréninků boccu (sport odvozený z petanque). V roce 2009 jsme začali intenzívně trénovat přehazovanou.
Sportovní klub je určen pro mentálně postižené děti, mládež i dospělé. Mentálně postižení mohou být členy běžných sportovních oddílů, ale naši sportovci nejsou technicky natolik vyspělí a zdatní, aby se mohli zařadit a úplně vyrovnat ostatním sportovcům, získat pocit uplatnění a úspěchu. Proto byli vyřazováni ze zápasů a trpělo jejich sebevědomí. V našem klubu mají mentálně postižení možnost uplatnit se, protože jsou do soutěží zařazováni ve skupinách podle svých průměrných, celoročně sledovaných výkonů. Ve své výkonnostní skupině má možnost uspět každý. Často mentálně postižený sportovec a jeho rodiče, většinou poprvé v životě, mohou společně prožít pocit úspěchu.
Pravidelné tréninky a následné sportovní soutěže posilují nejen zdraví, ale i sebevědomí. V neposlední řadě je i výchova ke sportovnímu chování. Dosavadní výsledky z různých regionálních a republikových soutěží, přeborů a Speciálních olympiád, kterých se naši sportovci zúčastnili jsou potvrzením, že tato práce má smysl. Zájem o účast na soutěžích je velký, vždy se účastníci vybírají losem (jedno z kritérií pro možnost vylosování je pravidelná účast na tréninku – nejméně jedenkrát týdně). A nejedná se o „hru na závodění“, protože ve všech sportech se soutěží podle mezinárodních pravidel pro jednotlivé sporty, často za účasti mezinárodních olympijských rozhodčích.
V současné době má klub 37 sportovců. Někteří z nich vykonávají také funkci asistenta rozhodčího či trenéra, tzn. pomáhají počítat skóre při zápasech, zapisují výsledky do tabulek, vedou evidenci docházky.
Přátelství s novými kamarády a hlavně emocionální zážitky jsou asi největším přínosem. Vzpomínky jsou trvalé a jakékoliv vyprávění o účasti na kterékoliv soutěži ihned navozuje zájem opět se setkávat, soutěžit (a vítězit) nejen u účastníků, ale také u ostatních členů oddílu, kteří neměli možnost té které soutěže se zúčastnit.
V Evropě není znát žádný rozdíl mezi „zdravými“ a mentálně postiženými, jsou běžně přijímáni. Věříme, že budou brzy i u nás přijímáni mentálně postižení stejně jako ve většině evropských zemí, že lidé pochopí, že jsou jen v něčem jiní, ne nemohoucí.
Lidé, kteří se setkávají se členy našeho klubu většinou v závěru setkání konstatují (pro nás dnes již klasickou větu): „Měli jsme z vás trochu obavy, ale vždyť vy jste jako my, jenom víc ukáznění.“